Prostory pro život: muzea
Jsou obalem a nádobou, mají obsah a funkci, jsou manifestací nápadů a intencí. Prostory jsou – jako inscenovaná místa s fyzickou přítomností – především v permanentní interakci se svými uživateli. Protože: Vytvořeny pro určitý účel ovlivňují – vice versa – vnímání uživatelů samotných, a vytvářejí tím nové reality.V naší aktuální sérii Office.Info hledáme prostory se zvláštní identitou a ptáme se, jak byly upraveny a jak působí. Jako předehra: Muzea, kulturní obřadní místa na pomezí archivářské svědomitosti a zážitkového fetišismu.
Neříká se jen tak: Prostory mají charakter. Nezáleží na tom, zda v nich pracujeme, učíme se, učíme jiné, komunikujeme, bavíme se, nebo se chceme uvolnit – prostor "stvořený" k danému účelu se zpravidla odvolává na zvláštností uživatelů a činností. Jiná otázka ovšem je, zda "funguje", což plně závisí na tom, zda nás zasahuje také emociálně. Dojem je nakonec víc než druhá odmocnina z výšky prostoru + barvy stěn + ukládacího místa.
Očima pozorovatele
Muzea mají samozřejmě speciální komplexnost. Protože je zde hvězdou většinou již architektura a návštěvníci dostávají přísliby, které vytrvale určují postoj očekávání již před prvním vstupem. Stavby muzeí současnosti se prezentují skutečně tak teatrálně jako málokdy v předchozích staletích a odkazují sebevědomě na veřejnou úctu k hodnotám a diskusi. Ať už je to MoMA Yoshia Taniguchise v New Yorku, Musée des Confluences Shigerua Banse a Jeana de Gastinese v Lyonu, Louvre Jeana Nouvelse v Abú Zabí nebo čtvrť muzeí Ortner & Ortners ve Vídni – muzeum je uměleckým dílem a prestižním architektonickým objektem. Ale jak se chová vůči svým "residentům", vůči umění, vůči návštěvníkům nebo vůbec jako pracoviště? Splňuje nové požadavky, nebo jsou v popředí tradiční úkoly? Jisté je: Muzeum je odedávna místem se zcela zvláštní atmosférou a velkými výzvami.
Kontemplace nebo zážitek?
Klidný prostor, odpočívající sám v sobě, leží ve žlutém světle, které – lámáno žaluziemi – protéká tlumeně vysokými okny a dopadá opatrně na parketovou podlahu a čalouněné lavice. Malby na stěnách v barvě šeříku. Kolem dokola příjemné ticho. Jakoby z dálky zaznívají tu a tam jednotlivé kroky. Ron miluje dopolední hodiny, ve kterých nachází cestu do muzea teprve málo návštěvníků. Zdá se, že čas zde kráčí v jiném rytmu, jako kdyby byla zapomenuta činnost venku, jako kdyby pomýšlel na to, že prostor zanechá myšlenkám, které se teprve pozvolna rozvíjejí.
Projekty s posláním
Pojem muzeum má svůj původ ve starém Řecku. Múzy byly na určitých místech uctívány jako bohyně a ochránkyně umění, kultury a vědy. Prvním muzeem ve smyslu našeho chápání je Kapitolské muzeum v Římě, které založil v roce 1471 papež Sixtus IV., krátce předtím, než v roce 1506 zpřístupnilo vyšším vrstvám svou sbírku soch Vatikánské muzeum.
Ale již od 18. století patří muzea k nejdůležitějším projektům uznávaných architektů. Například Muzeum historie umění a Muzeum historie a přírodních věd ve Vídni, postavená v letech 1871–1891 podle návrhů Gottfrieda Sempera a Carla von Hasenauera ve stylu italské renesance, jsou skvostnými monumentálními stavbami. I na dnešního návštěvníka stále ještě udělají dojem okázalé vstupní haly, schodišťové domy a kupole, které nevyzařují pouze atmosféru velikosti a důstojnosti, nýbrž ve své době také symbolizovaly politické vyjádření a výchovnou úlohu.
Historické stavitelství určuje vzhled muzeálních objektů ještě dále než do 20. století. Poté však do architektury muzeí vtrhla nové radost z experimentování. Hvězdní architekti Hans Hollein, Daniel Libeskind, Frank O. Gehry, Zaha Hadid, Mario Botta, Tadao Ando, Jean Nouvel nebo Renzo Piano vytvořili a vytvářejí novodobá kultovní místa, která budí rozruch a fungují jako nosiče image pro celá města. Občas jsou tato kultovní místa plánována a zřizována dokonce ještě před stanovením obsahové formy. Příkladem je zde bezpochyby Židovské muzeum v Berlíně, které navrhl Daniel Libeskind. Během obou prvních let po jeho otevření v roce 1999 vstoupilo dovnitř 350 000 návštěvníků – a to přesto, že stavba byla ještě prázdná. Už od začátku nebylo možné zbavit se fascinace místnostmi, které jsou z velké části uspořádány asymetricky a jejichž nekompromisní vzhled vzniká pouze z ploch a jejich přerušení.
Toto není žádné muzeum
První moderní stavbou muzea, která dalekosáhle určila vlastní chápání dnešní architektury muzeí, je muzeum Solomona R. Guggenheima v New Yorku, které navrhl ve 40. letech 20. století Frank Lloyd Wright a bylo otevřeno v roce 1959. Investorka, Hilla von Rebayová, napsala Wrightovi: "Chtěla bych chrám ducha, monument." A tak se i stalo.
Budova roste do výšky v nahoru se otevírající spirále. Návštěvník se výtahem dostane až pod skleněnou kupoli. Odtud cestuje dolů po spirálovité rampě, na stěnách vystavená umělecká díla jsou jako spolucestující. Stavba však není omezena jen na toto. Protože kruhová stavba je dovnitř otevřená, je zde jednak vytvořena příjemně velkorysá atmosféra, a pak také umožňuje náhled do jiných pater, takže je možné vést duševní spojovací linky napříč prostorem (a prezentovanými dobami). Galerie jsou kromě toho rozděleny na různé sekce, do kterých lze vstupovat ze spirálovité chodby, než se po ní návštěvník vydá dále. Toto rozdělení prostoru napodobuje citrusové plody s jejich membránami, stejně jako si další množství prvků v budově vypůjčilo něco z přírody a organických tvarů, a tím stojí nejen prostorově, ale i tematicky v úzkém vztahu k okolnímu parku Central Park.
Stavba sklidila kromě ovací i silnou kritiku, především od umělců a kritiků, kteří se domnívali, že je jako muzeum naprosto nevhodná, protože dominuje vystavenému umění a zastiňuje ho. Wright naproti tomu viděl ve svém konceptu kouzelnou symfonii stavitelského a výtvarného umění, jaká v této formě ve světě umění dosud neexistovala.
Důmyslné a multifunkční
Vedle architektonického požadavku vysoké individuality se dramaticky změnily také metody prezentace a pole působnosti muzeí. Vlastní vystavovací plochy obdržely v posledních desetiletích živý přírůstek. Moderní muzea nedisponují pouze velkorysými vstupy, ale i kavárnami, muzejními obchody, rekreačními oblastmi, knihovnami, rodinnými zónami a přirozeně, je-li to možné, venkovními zařízeními. K tomu patří divadla, restaurace, přednáškové, zábavní a konferenční místnosti. V teprve krátce (znovu)otevřené Art Gallery of Alberta v kanadském Edmontonu asi architekt Randall Stout vytvořil "New Vision", která nabízí rozšířené prostory, ale současně přesvědčuje citlivou architekturou: velká prosklená fasáda, zakřivené tvary, které se podobají mašlím, terasa se skulpturami, lounge, která se "vznáší" v prostoru. Návštěva je jistě zážitkem, muzeum je živým místem, které přitahuje návštěvníky a kde se člověk rád zdrží. Vystavené umění také nepřijde zkrátka: Výstavní plocha byla oproti předchozí budově téměř zdvojnásobena.
Tím se již rýsuje, co je dnes jedním z nejnápadnějších trendů. Rozmanitost, interakce, flexibilita, to vše podpořené mediální mnohotvárností a vysokými technickými standardy, vytvářejí z prostoru muzea kreativní jeviště, na kterém probíhají nejrůznější setkání. Ruku v ruce s tím jdou performativní a simulované koncepce prostoru, které staví do centra smyslový a emocionální zážitek. Nejraději s interdisciplinárním výsledkem.
Zábavná kultura...
Kde funguje muzeum, může fungovat také mnoho dalšího. Podporován je nápad moderní "zábavné kultury", jako tak často na arabském poloostrově. Na ostrově Saadiyat Island v Abú Zabí, Spojené arabské emiráty, nyní vzniká celá kulturní zóna včetně gigantickým uměleckých měst s názvem světové úrovně: Louvre Abú Zabí, který navrhl Jean Nouvel, vypadá jako svazkovitá kolekce budov pod poloprůhlednou střechou. Dále vzniká ohromné Guggenheimovo muzeum v Abú Zabí (přečtěte si náš rozhovor s Verenou Formanekovou, senior project manager), které navrhl – jako již v Bilbau – Frank O. Gehry, konstrukce ze stlačených a do sebe zasunutých kvádrů, hranolů a kuželů. Obě muzea budou obdivuhodnými architektonickými skvosty, které se budou opírat o tradiční regionální architekturu a zároveň ji budou moderně interpretovat.
Zayed National Muzeum architektů Foster + Partners, které rovněž vzniká na Saadiyat, bylo inspirováno sokolnictvím, mocným symbolem Spojených arabských emirátů. Pět věží ve tvaru křídel se bude šikmo tyčit ze země. Jako čtvrté muzeum navrhl Tadao Ando, známý svou klášterně skromnou řečí architektury z pohledového betonu, Maritime Museum, které připomíná loďky dhau, tradiční plachetnice arabských obchodníků. Další senzační stavby, mj. od Zaha Hadida a Hani Rashida, se teprve plánují.
... versus ústup
Přesvědčivý je samozřejmě i protiargument. Především v Itálii se vyskytuje názor, že by umění pokud možno nemělo být oddělováno od svého rostlého kontextu, nýbrž zůstávat v původním architektonickém prostředí. Zde je preferováno základní spojení mezi sbírkou, historickým prostorem a architekturou muzeí. Poslední zmíněná součást tak musí ustoupit do pozadí jako spíš funkční rámcová podmínka a být pokud možno neutrální. Klasickým příkladem je zde Museo Castelvecchio ve Veroně, které ztvárnil Carlo Scarpa. Pokud možno přirozené prostředí se rovněž snaží vytvořit španělské Muzeum pro římské umění v Méridě. Exponáty jsou vystaveny v betonové stavbě obložené cihlami, jejímž autorem je Rafael Moneo. Architekt zaznamenává různé prvky římské architektury a převádí je do současné řeči architektury, takže muzeum a sbírka tvoří nezaměnitelnou jednotku, kterou návštěvník zažívá jako celkové umělecké dílo.
Prostor muzea tak lze – jak ukazuje návštěva – interpretovat rozmanitými způsoby a nekonečně utvářet. Tiché pozorování nebo interaktivní zakoušení, dokumentování a učení nebo experimentální laboratorní situace, narativní podívaná nebo performance, zážitek z prostoru je v konečném důsledku emočním spouštěčem, který trefně vyjadřuje všechny intence a nechává vzejít koncepci. – Nebo také ne. Napínavé!
Ronnie Sambor / Brigitte Schedlová-Richterová
