Kancelářský nábytek Bene

Manfred Bene, Schwarzwiesenstraße 3

Manfred Bene se narodil v roce 1941 ve Waidhofenu/Ybbsu v Dolních Rakousech. Po odborné přípravě ve zpracování a technologii dřeva v Hallstattu a Mödlingu vstoupil již v roce 1961 do rodičovského podniku. Nejprve byl činný jako provozní technik. V roce 1970 převzal vedení společnosti Bene AG, v roce 2004 se stal předsedou představenstva. Od roku 2006 je Manfred Bene předsedou dozorčí rady Bene AG. Ve své éře dovedl podnik k mezinárodnímu úspěchu a etabloval ho v oblasti architektury a designu: ve spolupráci s významnými architekty a designéry po celém světe Bene vyvíjí nové kancelářské a pracovní světy – a tím novou kvalitu kanceláře jako životního prostoru.


Představme si, pane Bene, že byste si dnes ve svém podniku zařizoval kancelář. Jak by vypadala? Podobala by se té nynější, tedy kanceláři pro jednu osobu, nebo by to byl otevřený prostor?

Jsem zajisté otevřený každé formě zařízení kanceláře. Ve stávajícím případě však existují jen velmi omezené možnosti, administrativní budova je jako loď, ve které sedím úplně vepředu: Moje kancelář je tvořena pouze jedinou stěnou, kolem dokola je 80 procent okenní plochy. To je prostor, který nejde skutečně zařídit.

Existuje v této kanceláři i přesto něco jako váš nejoblíbenější kus zařízení?

Byl by to konferenční stůl. Když jsem před 23 lety přišel, měl jsem stejně jako každý jiný manažer pěkný, velký, bytelný psací stůl a vedle skříňku – a na druhé straně místnosti pak byl konferenční stůl.

Poté, co jsem strávil prakticky dvě třetiny svého života v rozhovorech, vidím to vlastně jako absolutně nepraktické. Neustálé vstávání, přecházení, sedání si, přenášení věcí… Proto jsem vynalezl čtvercový stůl, který může představovat konferenční stůl i psací stůl v jednom. V té době neexistovaly žádné stoly v tomto formátu. To bylo v roce 1988.

Všechno, co v místnosti stálo, jsem vyházel a místo toho jsem si tam postavil svůj čtvercový stůl: Na jedné straně sedím já, to je mé pracoviště, kolem dokola stojí šest židlí, a na nich se jedná. Velikost stolu má tu výhodu, že kolem může pohodlně sedět šest lidí; přitom však ještě není tak velký jako ty obří konferenční stoly. Dosáhnete přes stůl, můžete si navzájem ukazovat obrázky, můžete spolu úplně normálně mluvit a komunikovat. To byl vlastně největší vynález na téma "vlastní kancelář" – a dnes již pravděpodobně většinu stolů pro management neprodáváme v klasickém formátu 2,5 x 1 metr, nýbrž 160 x 160 cm.

Máte pocit, že vaše kancelář vypovídá něco o vás? Chcete vůbec svou kanceláří vypovědět něco o sobě?

No jo, v mé kanceláři to docela vypadá...
Dostávám dopisy, informace, brožury a spoustu jiných věcí, prohlížím je a odkládám, až jsem někdy obklopen stohy papíru.

Mé pracoviště je určováno věcmi: katalogy od konkurence nebo nějakým dárkem od našeho japonského partnera. Vzadu stojí ještě skříň se vším možným – a za skříní stojí několik starých kufrů na spisy, houpací kůň a takové věci. Moje kancelář není vůbec příkladná nebo typická. Co z toho lze vyčíst: Administrativní detail mě nikdy moc nezajímal.

Dobře, administrativa ne. Co je však vaší nejoblíbenější činností v souvislosti s prací?

Mým nejoblíbenějším zaměstnáním bylo a je vytvářet nebo spolu s designérem vyvíjet výrobek – a pak tento výrobek prodávat. Samozřejmě jsou dělal téměř všechno, když jsem v podniku začínal: od controllingu přes účetnictví až po přípravu práce. Moje motto, a u Bene obecně, však zní "fantazie a vášeň". A moje vášeň vždy patřila vyvíjení, rozhovorům s prodejci, zákazníky a architekty.

Jak to vypadá ve všedním pracovním dni?

Vývojem nemyslím jenom design, nýbrž jde o to, vytvářet výrobky, které se přesně hodí pro trh, ale budou o deset procent dále než aktuální výrobky trhu. Pouze tak mohou být v konečném důsledku určujícím prvkem pro svou dobu. Z toho důvodu se velmi brzy rozhodujeme k vlastnímu prodeji, protože pouze to, co ukážu, může zákazník pochopit; pouze to můžu skutečně přepravit na druhou stranu. To však také znamená: Všichni musíme autenticky žít to, co prodáváme; být to, co vytváříme a co chceme zprostředkovat zákazníkovi.

To vše pro mě v konečném důsledku patří do tohoto procesu vývoje. Znamená to, že když člověk vyvíjí, běží vždy paralelně mnoho filmů: náklady, materiál, výroba, konkurenceschopnost, prodejnost. Je design "hodně daleko", nebo je právě dalším krokem ve vývoji? Jedná se o pokrokovou, ale pro trh únosnou nabídku? Pochopí to zákazník?

Proto je obraz značky pro Bene velmi důležitý. Známost a síla značky dává prodejcům a zákazníkům bezpečí. Protože zákazník většinou není odborník na zařízení. Při svých rozhodnutích (a při koupi) se pohybuje na nejisté půdě. Často neví, co vlastně chce. V prodeji jsme odpovědní za to, aby zákazník mohl získat představu.

Často jsem si kladla otázku, jaké to pro vás je, když sedíte v kanceláři a neustále vidíte, jak kolem projíždějí kontejnery s nápisem Bene, tedy s vaším jménem…

Dívám se na to jinak. Zaprvé se nedívám do krajiny. Zadruhé je to jen náhoda, že máme stejné jméno – firma a já. Nikdy jsem se neviděl jako majitel, snažil jsem se chovat jako manažer. Ačkoli vím, že moje rozhodnutí mají laťku nejvýše, nikdy jsem toho nezneužíval. Vždy jsem se snažil vést a rozvíjet firmu v týmu. Tedy to, že se náhodou jmenuji stejně jako firma, je výmysl marketingového oddělení.

Máte vlastně home office?

Ne. Mám tu výhodu, že to mám z domova do kanceláře jen čtyři minuty.

Chodíte ještě do kanceláře každý den?

Často. Rád chodím do firmy. I když se konkrétně nevměšuji do dění – to bych nikdy neudělal –, chápou mě tady jako takovou kulturní památku.
Co bych však mohl udělat, je učinit postoj podniku ke kreativitě trvalým, stejně jako orientaci k "fantazii a vášni". Většina zaměstnanců již má toto nastavení, toto povědomí: Jsme něco zvláštního a musíme dělat něco lepšího.

V kancelářích jste strávil hodně času. Máte nějaký nezapomenutelný zážitek, na který si vzpomínáte v souvislosti s kancelářemi?

V zásadě existují pozitivní a negativní zkušenosti. Velmi silný byl zážitek v 70. letech v Holandsku, prohlídka správní budovy Centraal Beheer Versicherung v Apeldoornu, od architekta Hermana Hertzbergera: administrativní budova pro 2 000 lidí, která byla sice členěná a rozdělená na přehledné úseky, ale kompletně otevřená. V celé budově nebyly žádné dveře a žádná bariéra. To tenkrát signalizovalo neuvěřitelnou míru volnosti v myšlení a také ve způsobu, jak spolu lidé vzájemně zacházejí.

Charakteristické bylo: Management zaměstnancům nabídl, že si mohou svůj malý prostor vyzdobit vždy podle vlastních představ. Když jste přišli na oddělení, kde pracovaly ženy, byla tato výzdoba krásná, bohatá, vášnivá, pozitivní až po malou ptačí klec, okrášlená rostlinami atd. – A v odděleních managementu bylo všechno tak, jak jim to přivezli ze závodu.

Tato schopnost utvářet prostředí byla u žen velmi vyvinutá a u mužů mnohem méně. To byl skutečně zvláštní zážitek. Proto jsem také chtěl mít v dozorčí radě bezpodmínečně ženu, ale nebylo tak snadné to prosadit.

Co je vaším nejdůležitějším nástrojem pro práci?

Právě proto, že nejsem muž administrativy, musím zde být mimořádně disciplinovaný. Mým nejdůležitějším nástrojem je proto plánovací kalendář se všemi adresáři uvnitř. Píšu si tam, co musím v tom kterém dni vyřídit – a škrtnu to, jakmile je to hotové. Pokud jsem to nevyřídil, musím to napsat na nové datum... Tak jednoduché – ale pro mě velmi důležité, protože bych jinak všechno zapomněl. To není "nástroj". To je pomůcka, úplně staromódní a analogová. A má tu výhodu: Otevřu ji a na první pohled vidím, zda je nějaký termín volný nebo ne. A každý jiný musí nejdřív zbytečně klikat a otevírat různé programy...

Máte ve svém všedním kancelářském dni nějaký rituál?

Jediný rituál vznikl před 30 lety, ale nevím proč. Někdo si po ránu všiml, že potřebuji kávu. A od té doby přichází nejpozději po sedmi minutách naše asistentka a nosí mi dvojité espresso se sklenicí studené vody. To je skutečně téměř jako ceremonie. Dostávám kávu naservírovanou až do kanceláře.

A vždycky dvojitou?

Ano, vždycky. Malý luxus. To je to jediné, co mě k tomu napadá.

Mockrát děkujeme za rozhovor.